Na začátku každého tvůrčího projektu cítíme nadšení a podpůrnou vlnu motivace. Když začínáme s novým tvůrčím koníčkem, otvírá se nám úplně nové pole úžasných možností. Samotná možnost tvořit a rozvíjet se nás fascinuje a dává nám pocit naplnění. Tvorba skutečně může být hluboce uspokojující činnost. Jenže.
Dřív nebo později se dostaneme do fáze, kdy narazíme na první překážky, první známky omezení vlastních schopností, první pocity nedostatečnosti nebo selhání. A na první možnost posunout se v tvorbě o krok dál, rozvinout se, poučit, získat tvůrčí zkušenost, proměnit se.
Tohle jsou momenty, které dělí tvůrčí lidi na dvě skupiny:
První skupina se v těchto místech zastaví, buď s tvůrčím projektem přestane úplně, nebo strnule zůstává na stejné úrovni, ačkoli jí to už nepřináší žádné skutečné uspokojení. To proto, že rozvoj a změna jsou náročné vnitřní procesy, které vyžadují velkou míru duševní síly.
Ta druhá skupina přijme výzvu a skutečně se posune. Udělá něco zázračného: překoná sama sebe. Překoná svůj vlastní Odpor.
Co že je to ten Odpor?
Jde o soubor sabotážních „technik“, kterými sami sebe držíme dál od realizování tvorby, našeho snu, práce, kterou niterně cítíme jako „naši“, od jakéhokoli našeho záměru.
Ať už se jedná o první překážky v tvůrčím procesu, prokrastinaci, tvůrčí krizi, nebo další věci, které nám znemožňují tvorbu a nutí nás k jejímu odkládání, Steven Pressfield ve své knize Válka umění řadí všechny tyto sabotážní mechanismy pod jednotné označení „Odpor“.
Je to vnitřní negativní, odpuzující síla, jejímž palivem je strach. Projevy Odporu mohou být velmi různorodé:
Znáte ty nepříjemné náročné dny? Dnes mám jeden takový. Cítím se přetížená neustálými požadavky dcerky, která měla špatnou náladu. Teď spí a já mám čas tvořit. A nechce se mi. Nejraději bych si zalezla do deky, zavřela oči a užila si pořádného šlofíka.
______________________________________________________________
Máme chvilku na tvoření, ale místo toho se zadíváme na sociální sítě, prolezeme novinky… a chvilka je pryč. Odkládáme vzrušující ale náročný úkol na později, třeba na zítra. Máme pocit, že jsme zablokovaní a že tvořit začneme hned poté, co vyřešíme svůj komplikovaný vztah k sobě samému. Naše předchozí práce dostala špatné reakce od hejtrů nebo kritiků, a tak jsme ztratili sebedůvěru na další pokus. Místo abychom si připustili, že máme strach tvořit, hledáme racionální zdůvodnění, proč zrovna teď není „ta správná chvíle“…
Deprese jako příznak podléhání Odporu
Odpor je nesmírně mocný protivník. Je zákeřný, neúprosný a nikdy nespí. Jeho jediným cílem je odradit nás od „naší práce“. Té skutečně naší. Té, která nám přináší naplnění.
Když odporu podléháme, podepisuje se na nás pocitem nespokojenosti, marnosti, mizérie, znudění a neklidu. Ve skrytu se cítíme provinile. Jsme rozstřelení. Znechucení. Nesnášíme sami sebe a svůj život.
Liz Gilbertová o tom v knize Velké kouzlo píše takto: „Pokud aktivně něco netvořím, pak s největší pravděpodobností něco aktivně ničím (sebe, vztah nebo svůj vlastní duševní klid).“ (Gilbrtová 2016, s. 146)
Odtud je jen krůček k úplnému vyhoření. Nebo k závislosti na nějaké (skutečně jakékoli) droze. Pro někoho pití, pro někoho internet, pro někoho… (doplňte si své závislosti).
Odpor je totiž dlouhodobě nesnesitelný!
O destruktivním potenciálu odporu píše Pressfield velmi sugestivně:
„Myslíte, že odpor není skutečný? Odpor vás pohřbí zaživa. Víte, Hitler se chtěl stát umělcem (…) Přihlásil se na Akademii výtvarných umění a později na Fakultu architektury. Viděli jste někdy jediný z jeho obrazů? Já taky ne. Odpor ho dostal. Klidně si říkejte, že možná zveličuju, ale řeknu to i tak: pro Hitlera bylo snazší rozpoutat druhou světovou válku než se konfrontovat s prázdným plátnem.“ (Pressfield 2017, s. 21)
Takže za to může Odpor. Ale co s tím?
Pressfield na to má prostou odpověď: stát se profesionálem. Má i svou vlastní definici toho, co to znamená.
Profesionál je pro něj někdo, kdo své tvorbě zasvětí svůj život. Kdo se tvorbě věnuje nejen tehdy, když ho baví, ale i když se mu nechce. I přesto, že cítí odpor.
Pojí se s tím jistá disciplína, pravidelnost, vytrvalost, odhodlání. Ochota připravit inspiraci vnitřní prostor, děj se, co děj.
„Profesionalita není žádná záhada. Jde o rozhodnutí vykonané z vlastní vůle. Sami se rozhodujeme vnímat se jako profíci a sami tak činíme. Až tak jednoduché to je.“
(Pressfield 2017, s. 141)
Dnes se mi opravdu nechtělo pracovat. Ale víte co? Jen do chvíle, než jsem skutečně začala. To je totiž jedno z kouzel tvorby, má moc nás vtáhnout a přeladit, pokud jí dáme šanci.
Takže jediný skutečně účinný recept na překonání Odporu je tvořit i jemu navzdory.
Není odpor jako Odpor
Nojo, taková běžná únava, přetížení, to se překoná lehce, ale co když má náš Odpor skutečně natolik hluboké kořeny, aby si zasloužil velké O? Odpor může mít mimořádnou sílu díky mentálním a emočním blokům, které jsme si v průběhu svého života vytvořili. Říct potom „jednoduše běž a začni to dělat“ prostě nepomáhá. Nejprve je potřeba přestat odpor podpírat těmi mohutnými tvůrčími bloky.
Odpor čerpá z hlubin našich nejtemnějších strachů a komplexů a má supersilného parťáka – naše ego. Může hodně pomoct, pokud si na své strachy posvítíme a zeptáme se sami sebe: „Proč si nechci dovolit tvořit? Před čím mě mé ego chrání? Čeho se ve skutečnosti bojím?“
Přiznám se vám, že než jsem narazila na Pressfieldovu knihu, často jsem se nechávala vést svou náladou. „Teď zrovna se na tvorbu moc necítím, asi nejsou ty správné podmínky, určitě by ta práce ani nestála za to.“ A ještě jsem měla dobrý pocit, že tak krásně naslouchám své intuici a aktuální situaci, vnímám jemné signály… Zkrátka, podle Pressfielda, typický amatér.
Zažila jsem už různé intenzity odporu. Jednou byl tak velký, že jsem se na celou svou tvorbu vykašlala na několik let (a já si myslela, že nejspíš navždycky).
Dobrá zpráva ale je, že odpor je úměrný lásce. Je to vlastně svého druhu ukazatel. Kdybychom svůj projekt skutečně nemilovali, necítili bychom strach ani odpor. Bylo by nám to jedno. A čím větší odpor musíme překonat, tím větší bude radost z vytvořeného díla.
Když je vám fakt Odporně
Jedna z věcí, které mi v tomhle pomohly nejvíc, bylo narození naší dcery. Maminkovská rutina po několika měsících s nemluvnětem dokázala to, co dlouhá léta předtím nesvedly semináře ani moudré knihy. Najednou nebylo možné se před tvůrčím pudem schovávat do oblíbených prokrastinačních technik. Prostě jsem musela zase začít aktivně tvořit, abych se nemusela aktivně vnitřně ničit.
Na prvním místě bylo uvědomění, že tvorbu potřebuju, abych se nezbláznila, aby mi bylo dobře. Začala jsem ji chápat jako součást péče o sebe. Máte to taky tak?
Mateřství dalo mojí tvorbě ještě další nástroje – například vědomí prudce omezeného času. Když víte, že máte na tvorbu jen tuhle hodinu, kdy miminko spí, koncept „čekání na tu správnou chvíli“ úplně ztrácí smysl. Nemůžete čekat, musíte tvořit teď. Zkuste se zamyslet, kde se ve vašem životě nacházejí takové chvilky, které byste mohli vyplnit tvořením.
Když ale vědomí omezeného času a potřeba ulevit si od rutiny nestačí, když je mi fakt hodně odporně a potřebuju z toho vytrhnout, mám na svůj odpor jeden oblíbený fígl:
Odpor mi většinou namlouvá, že když teď začnu tvořit, bude to k ničemu, výsledek bude špatný.
A já mu na to přistoupím, jdu a zkouším psát ten nejhorší text, jakého jsem schopná. Nebo beru list akvarelového papíru se záměrem úplně ho pokazit, udělat něco opravdu nepovedeného, divného a trapného.
Paradox je, že snaha něco opravdu pokazit často přináší nečekané nápady. Vezme odporu vítr z plachet a ještě k tomu mě obdaří náhlým zaujetím. Já jsem najednou zase v proudu tvorby a odpor už mě netrápí.
Zkuste to taky – až budete cítit odpor, zkuste začít tvořit se záměrem opravdu to pokazit. Úplně!
Nebojte se odporu, podívejte se mu pěkně dlouze do očí a řekněte: „Vím o tobě, ale stejně jdu tvořit!“ Uvidíte, že mu nezbude, než to akceptovat.
Zdroj:
- GILBERT, Elizabeth, 2016. Velké kouzlo. Brno: Jota. ISBN 978-80-746-2931-0.
- PRESSFIELD, Steven, 2017. Válka umění: odblokujte svou kreativitu a vyhrajte tvůrčí bitvy. Brno: Jan Melvil Publishing. ISBN 978-807-5550-354.
0 komentářů