I tak jsem dost dobrá!

Už nějakou dobu si říkám, že musím napsat dovysvětlovací článek. Něco jako poznámku pod čarou k heslu „Kreativní můžeme být všichni!“. Takovou tu hvězdičku, co se píše ultra malým písmem u všech lákavých nabídek (a vy pak zjistíte, že ta nabídka je ve skutečnosti průměrná nebo má zkrátka nějaký háček).

Nedávno jsem narazila na článek Erika Palko. Překvapilo mě, že pojmenoval některé moje vlastní neurčité úvahy. Erik v něm píše o tom, jak má podle něj „osobní rozvoj“ často nepříjemnou odvrácenou tvář. Protože dává hezké přísliby a naděje, ale ne vždy k tomu dodává, že abychom jich opravdu dosáhli, musíme (někdy i celkem tvrdě a vytrvale) makat.

Často si u mě můžete přečíst věty jako:
„Všichni můžeme být kreativní.“
„I vy můžete být jednoduše tvůrčí.“
„Kreativitu můžeme probudit a rozvíjet.“…

Tak to je ta lákavá nabídka. Já vám k tomu dnes na rovinu připíšu i to, co bývá běžně psáno ultra malým písmem někde v rohu dole, chcete?

Skeptici a nadšenci – kdo má pravdu?

Teď to trochu zní, jako bych ta vlastní slova chtěla zpochybnit, že? Jak to teda je? Můžeme být opravdu kreativní všichni? Pokud jde o dosažitelnost kreativity, vnímám, že se obecně ozývají dva krajní a velmi protichůdné pohledy.

  • Tradiční pohled je poměrně úzkoprsý: kreativní jsou pouze géniové, kteří se s tím už narodili. „Nenarodil ses jako génius? Nemá smysl se snažit, nikdy kreativní nebudeš.“ Tento postoj vedl třeba k tomu, že rozvoji kreativity není v našem standardním školství věnována žádná pozornost.
  • Pozitivní pohled spočívá ve víře, že každý člověk je nějakým způsobem kreativní, jen je potřeba kreativitu probudit a podporovat. Tento postoj chápe kreativitu jako kompetenci, kterou je možné rozvíjet a zušlechťovat.

V tomto pozitivním, nadšeneckém postoji (obvykle) nikdo netvrdí, že všichni můžeme být kreativní „ve stejné míře“ (ani by to nedávalo smysl), přesto to tak někdo může pochopit a dostat se na základě toho až k nepříjemným pocitům (o tom později).

Osud i volba

Jak už to tak bývá, pravda o přístupnosti kreativity bude nejspíš někde MEZI. Skutečný tvůrčí génius je opravdu vzácný úkaz, rodí se jich jen několik za generaci a každá kultura si jich váží a oslavuje je (nejpozději po jejich smrti 😀 ).Na druhou stranu není důvod jen proto vzdát všechny tvůrčí naděje nás ostatních – i my totiž můžeme svou kreativitu do nějaké míry rozvinout (což je další rozdíl mezi námi a „géniem“ – ten díky souhře pozitivních náhod napojení na kreativitu neztratil, takže to může vypadat, že je kreativní sám od sebe a nic rozvíjet nepotřebuje).

Každý tak může být kreativní v rámci své vlastní kapacity (a nejvíc ve své specifické oblasti nebo oboru), ale ne každý může být kreativní génius – a snad by to ani nebylo žádoucí (soužití s kreativním géniem může být docela náročné…).

Není to zadarmo a nestane se to rychle

Takže můžete být kreativní i vy. Fakt.

Jestli ale doufáte, že svou kreativitu probudíte mrknutím oka poté, co dlouhá léta pilně pracujete na jejím zapomnění (protože to po vás chtěli rodiče, škola, zaměstnavatelé, protože to bylo rozumné…), nepotěším vás.

Nic z toho, co napíšu, vám k tomu nepomůže. Nic z toho, co napíše kdokoli jiný, vám k tomu nepomůže. Žádná kreativní cvičení (jakkoli vím, že jsou úžasně účinná) vás nedovedou změnit hned, ze dne na den.

Změnu musíme trénovat, odehrává se v čase (tak, jako když trénujete na nějaký hudební nástroj). Aby skutečně proběhla, vyžaduje často spoustu vnějších zkušeností, které záhadně začnou přicházet do cesty. Aby byla dlouhodobá, vyžaduje změnu návyků a „rituálů“ – na úrovni fyzické i psychické.

Proto přečíst jeden e-book nestačí, jakkoli si myslím, že je skvělý. 😉 Říkám vám to tu na rovinu, abych nevzbudila plané naděje a neslibovala nesplnitelné. Přesto věřím, že se může stát velmi dobrým startovačem na vaší cestě, a pokud si vezmete k srdci jeho rady o pravidelnosti a poctivé práci se svým vnitřním světem, věřím, že vám cestu opravdu urychlí.

Pozor na oblíbenou pastičku

Řekněme, že už pro svou kreativitu něco děláte. Docela se snažíte, že jo, protože víte, že má své výhody. A pak se může objevit pastička.

„Nedostdobráctví“, znáte ho?

Máme ho zaryté pod naši evropskou křesťansko-kulturní kůži, pro nás pro Čechy je to dokonce otázka pomalu osobní cti, takže logicky číhá na každém kroku.

V tom článku, který jsem zmínila na začátku, Erik mluví ještě o jedné věci: osobní rozvoj může v lidech budit právě tento pocit „nejsem dost dobrý“.

Jak to? Vždyť záměr byl úplně opačný: podpořit pozitivní myšlení, motivaci a sebevědomí.

Jenže: když takhle od rána do večera vizualizujete, snažíte se kontrolovat své myšlenky, až se z vás kouří, a fakt myslíte pozitivně, zároveň poklepáváte, chodíte na sdílecí skupiny a kruhy, jezdíte na semináře, děláte všechna ta kreativní cvičení a zkrátka se všemožně snažíte A ONO TO POŘÁD NEFUNGUJE

Přichází na scénu „kámoš“ tichý pochybovačný hlásek, který říká:
„asi nejsi dost dobrý, když se ti ty vize neplní“,
„nejsi dost dobrý, když se necítíš šťastně“,
„nejsi dost dobrá, když nekontroluješ své emoce“,
„nejsi dost dobrá, když nejsi dost kreativní!“.

Už chápete, kam tím mířím?

Moji milí, prosím vás, fakt nechci, abyste si mysleli, že pokud nejste dost kreativní, nejste dost dobří. Jediné, co chci vším svým snažením říct, že si myslím, že trocha kreativity vám může zlepšit život (tak jako jej zlepšila mně).

Neexistuje ale žádná „dostatečná“ míra kreativity, kterou byste museli splnit, abyste byli „správní“ a abyste byli „dost dobří“.

Jediná míra, kterou u kreativity můžeme sledovat, je srovnání nás samých se sebou samými – když si tohle myslím, jsem víc kreativní, než když si myslím něco jiného? Když tohle dělám, jsem víc kreativní, než když to nedělám?

Ale hlavně – když jsem takhle kreativní, přispívá to mému životu?
Jsem díky tomu spokojenější a víc naplněný/á?

Pokud ne, žádná kreativita za to nestojí!

Takže:

Nechtěla bych vás tímto článkem podceňovat, věřím, že jsem neřekla nic, co byste už nevěděli. Píšu to prostě hlavně proto, abych měla pokoj od toho tichého hlásku, který mi pořád opakuje: „ale někdo by to třeba vědět nemusel…“. 😉

Dnes tak ode mě nedostanete žádné kreativní tipy ani techniky, chtěla jsem jen opravdu jasně a důrazně doříct, že:

  • Kreativní sice můžeme být všichni, ale jen v rámci nějaké naší individuální kapacity (kterou asi nikdy nemůžeme s jistotou určit a která, věřím, se během života průběžně mění).
  • Kreativní sice můžeme být všichni, ale není to bezpracné a ani se to nestane zázračně hned.
  • Kreativní sice můžeme být všichni, ale proboha, to neznamená, že když zrovna nejsme „dostatečně kreativní“, nejsme „dost dobří“ – už proto, že žádná míra „dostatečné kreativity“ neexistuje, vždycky jde jen o to, co v životě konkrétně my potřebujeme a co nám dělá dobře.

 


*Malá hvězdička pro obzvlášť pozorné čtenáře: tento pohled na génia jako „nadpřirozené“ stvoření je účelově zjednodušující. Odráží spíš ten „tradiční pohled na kreativitu“ než můj vlastní názor. Víc o tom někdy příště, nebo vizte komentáře. 😉

Magdalena Krejčí
Jsem malířka a milovnice tvůrčí energie, vyznám se v teorii i praxi kreativity a tak inspiruji druhé na cestě k objevení a svobodnému projevování své autentické kreativity. Jsem autorkou e-booku Transformujte své tvůrčí bloky >>>
Komentáře
  1. Kristýna napsal:

    Skvělý článek na vyvážení rovnováhy a přijímání obou stran mince. Paráda. Děkuji 🙂

    Jen si myslím, že úplně neplatí to o géniovi:
    …i my totiž můžeme svou kreativitu do nějaké míry rozvinout (což je další rozdíl mezi námi a géniem – ten nic rozvíjet nepotřebuje, obvykle je kreativní nějak sám od sebe.)

    Kreativitu beru jako dovednost jako každou jinou dokonce i u těch géniů. Četla jsem například knihu Tajemství talentu a tam autor odhaluje, že i ti největší géniové se museli ke svému talentu postupně propracovat. Jen tím, že do své zamilované činnosti bývají tak neuvěřitelně zažraní (proto ostatním připadají často jako magoři), že se k nějakým těm kvalitně stráveným „10 000 hodinám“ dostanou rychleji než jiní a mají náskok. A to jak je to baví (u géniů je to až posedlost), že to dostávají dál a dál. A ostatní kolem jen žasnou.

    Navíc je zrovna ta kreativita vlastně přirozená pro každé dítě a jak píšete, pak jí tlumí dospěláci. Takže pak mi přijde, že jde o to, jak si ji člověk uchrání a dál rozvíjí. Génius je zřejmě hodně tvrdohlavý člověk, který si to nenechá vymluvit.

    Ale to je pro téma tohoto článku vcelku podružná věc. Ať si géniové dělají, co chtějí 🙂 Hlavní je, co děláme my a jestli se sami sobě dokážeme postupně otevírat. Jen mi ten mýtus o nadpřirozenosti géniů přišel trochu škoda, protože i oni musí udělat obrovský kus práce. Jinak prima článek 🙂

    • Magdalena Krejčí napsal:

      Kristýno, díky moc za komentář! 🙂

      Naprosto bez vykrucování přiznávám, že pojetí „génia“ je v článku pro účely přehlednosti a udržení hlavní myšlenky (která se týká nás) fakt zjednodušené a že jsem se záměrně vyhla vysvětlování, jak si já myslím, že to s ním přesně je (verze článku, kde takových vysvětlování bylo víc, se nedala pro neustálé odbočky číst, 😀 tak jsem si tohle téma schovala na nějaký příští článek nebo post – a dost možná ho už zmiňuju i někde jinde – minimálně v e-booku „Probuďte svou kreativitu“).
      Mám to přesně tak, jak píšete – myslím si, že „génius“ je jen souhra několika mimořádně výhodných okolností při vývoji člověka (dost tvrdohlavý, aby se nenechal zlomit, štěstí na rodiče nebo pečovatele, „štěstí“ ohledně vzdělání, nebo škatulka „nevzdělavatelný“ a tak má klid… Třeba takový Picasso prý ve škole nedělal nic jiného, než kreslil a kreslil – ve všech hodinách, navzdory všem kázeňským trestům… naprosto „nevzdělatelný“! 😀 ). A pak samozřejmě ohromné množství práce, vytrvalost až posedlost (na což musí být v životním příběhu minimálně čas a podmínky, že… „10 000 hodin cviku“ mi visí jako heslo na nástěnce. 😉 ).

      Mám radost, že jste si toho všimla (protože to znamená, že jste musela číst pozorně, a toho si moc vážím), souhlasím s vámi a trochu jste mě nahlodala, jestli nemám udělat nějakou „poznámku pod čarou“ i pro génia. 🙂

      • Kristýna napsal:

        Naprosto chápu. Ty ostatní komentáře o géniích mi ale seděly do toho, jak ho vnímám nebo mi z textu bylo jasné, že „takhle to vidí společnost.“ U té jedné závorky, která mě cinkla v hlavě mi jen vadilo, že to je tvrzení, které je dle mého cítění zavádějící. Napadá mě, že by se tam dalo vypíchnout spíš než, že mu to jde tak nějak samo bez rozvíjení, třeba že on si to právě díky své tvrdohlavosti nikdy nenechal vzít a má velký náskok 🙂 Ale už si připadám jak hrozný hnidopich 😀
        Každopádně se těším na další články ať už budou o géniích nebo na jiné kreativní téma :-)))

        • Magdalena Krejčí napsal:

          Tak já Vám udělám radost a fakt to tam trochu upravím, byla jsem jen líná vymýšlet nějakou novou formulaci… no a když už jste mi ji vymyslela, tak to musím využít! 😀 😉
          (Hnidopichy mám ráda, pomáhají zlepšovat články! Víc takových čtenářů! 🙂 )

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů