Určitě jste o tom už slyšeli. Všichni o tom mluví. Naše doba je informačně přesycená. A co hůř, není přesycená pouze informačně, ale také vjemově.
I já k tomu tímto článkem přispívám.
Stačí se projít po jakémkoli městě. Nikdy v historii nebyl zrak tak zahlcen tisíci a tisíci výraznými vizuálními poutači. Nikdy na nás neútočilo tolik různorodých hluků překrývajících se do neobvyklých zvukových mozaik.
Každou vteřinu o naši pozornost soupeří nejrůznější média s nejrůznějším obsahem.
Pak přijdeme domů, zapneme počítač, pustíme oblíbenou kulisu k práci či vaření, večer sjíždíme sociální sítě, posloucháme přednášky, koukáme na videa, čteme články, procházíme maily (ti konzervativnější si místo toho všeho pustí televizi a užívají si připravený program).
Ráno zapneme smartphone a u snídaně ještě celí rozespalí začínáme nové kolečko…
Je to táák lákavé
Všechny ty vjemy a informace jsou stavěny tak, abychom je vidět, slyšet a konzumovat chtěli. Nic naplat, jsou lákavé. Bránit se jim znamená vynaložit úsilí.
Proč bychom se o to měli snažit?
Věděl to už Březina
Mám moc ráda básníka a spisovatele Otokara Březinu. Ve své eseji Krása světa zmiňuje myšlenku, která se do mě hluboce zapsala:
„Ale k poznání sladkosti duševního vína je třeba jiné, silnější žízně. Žízně, která se dostavuje, aby odměnila únavu […] hledajících.“ (Březina 1903, s. 35)
Abychom uviděli krásu světa (vnějšího i vnitřního), potřebujeme nejdříve žíznit. Ale jak chcete žíznit v dnešním informacemi přesyceném světě?
Přitom dnes dávají Březinovi zapravdu psychologové (koukněte na rozhovor DVTV), terapeuti, ale také odborníci na kreativitu. Pokud je náš vnitřní prostor zahlcen tisíci a tisíci vjemy, nedokážeme udržovat spojení se svým vnitřním vedením. Nedokážeme vidět krásu uvnitř ani venku.
Být v kontaktu se sebou
Celá věc se navíc zaplétá do bludného kruhu – vnější přesycení nás odvádí od našeho vnitřního světa a my si na to zvykneme. Když pak chceme trénovat žízeň, dostaví se nepříjemné účinky závislosti.
Jedna rovina problému spočívá ve velké lákavosti všech těch vjemů a informací. Náš mozek cítí povinnost se vším tím virtuálním materiálem zabývat jako bychom jej sami skutečně prožívali.
Kamarádka sdílí krásné fotky z dovolené? Jako by tam mozek byl s ní. Zpravodajství hlásí živelnou katastrofu v Oceánii? Mozek to vyhodnocuje jako svou vlastní zkušenost.
Mozek považuje smyslové vjemy za důkaz reálného prožitku. Všechny ty vjemy jej zajímají proto, že mohou potenciálně ohrozit jeho samotnou existenci. Musí je registrovat!
Druhá rovina problému je však ještě zákeřnější. Svět se mění postupně, vjemů přibývá postupně, postupně si na ně zvykáme, postupně jejich vysokou míru chápeme jako standard.
A postupně zapomínáme, co jsme to vlastně dělali, když jsme zahlcení nebyli. Málem už ani nevíme, jaké to je, vnímat občas taky sebe.
Když si pak přečteme, že je dobré dopřát si informační nebo vjemový detox, jsme vlastně strašně překvapení. Nemusí to být totiž vůbec příjemné.
Za tu dobu, co jsme si zvykli svůj vnitřní hlas a své vnitřní pochody přehlušovat, jsme ztratili schopnost čelit některým nepříjemným myšlenkám nebo emocím.
Nechceme vnímat strach, úzkost, bolest, zklamání nebo nejistotu, kterých se během běžného života vždycky trochu nahromadí. Raději znovu zapneme ten počítač (televizi) a jdeme si pro další dávku, která nás udrží v bezpečné vzdálenosti od vnitřního nepohodlí.
Takže co s tím? Jak z toho ven?
Pojďte se zase chvíli obyčejně nudit. Myslím tím dopřát si dostatek volného času, který nebude nijak produktivně vyplněný.
Naplánujte si s nudou schůzku – pěkně do kalendáře, kde máte všechny důležité události, napište „NUDIT SE“. Kdy budete mít aspoň půl hodinky času bez dětí, psů, kamarádek a hladového manžela? Vždycky máte možnost utéct z domu a na tu chvilku se někde schovat. 😉
Vypněte si mobil, vypněte počítač, umlčte všechny technologie v dosahu.
Dělá vám nicnedělání problém? Použijte špunty do uší, zavažte si oči šátkem, svažte si ruce, zamkněte se na záchodě a zhasněte… použijte na sebe jakýkoli donucovací prostředek, který vás udrží v klidu.
Jsou i příjemné způsoby, jak se nudit: ve vaně, v posteli, na prosluněném svahu – stačí, když si u toho pro začátek zavřete oči.
Dýchejte zhluboka a pozorujte, co se ve vás bude dít.
Jako máma malého dítěte vím moc dobře, jak je něco takového obtížné. Člověk chce využít veškerý volný čas k nějaké smysluplné činnosti a když už má večer trochu klidu, pustí si aspoň nějakou přednášku na internetu.
Taky k tomu mám sklony, miluji čtení příběhů a mám problém se od těch dobrých odtrhnout. Když se to spojí s potřebou sebevzdělávání a udržováním mírného rozhledu (vůbec nemluvím o práci a povinnostech), na konci dne si často uvědomím pocit zahlcení.
Léčivá obyčejná nuda
Téměř každodenně si tak uvědomuji, jak zásadní roli v mém vnitřním světě zastává nuda.
Rozumějte, samotný pocit nudy není klíčový – klíčovým je čas ztišení, nicnedělání a nepřijímání žádných informací zvenčí.
Pro mysl, která je zrovna nastavená využívat všechen čas na sto procent aktivně, může takové ztišení z počátku navozovat pocit nudy.
Je důležité se tomu nebránit a úplně ochotně se nudit, protože po nějaké době praktikování (u někoho během pár minut, u někoho po několikátém opakování) se dostaví smíření s vnitřním klidem a velké uvolnění.
Až si přiznáme a projdeme všechny nepříjemné pocity a myšlenky, až se s nimi vypořádáme a naplánujeme si pro sebe způsob, jak je vyřešit, až vymyslíme akční plán na další týden včetně jídelníčku… Pak přijde ta chvilka, kdy se naše mysl začne ošívat a bude chtít „další“, jen nebude „co“. Počkejte si na to. Tady začíná zábava.
Zdroje:
BŘEZINA, Otokar, [1903]. Hudba pramenů. Praha: Hugo Kosterka. Symposion (H. Kosterka).
DVTV rozhovor s psycholožkou Alžbětou Protivanskou: https://video.aktualne.cz/dvtv/nevydrzime-sami-se-sebou-chybi-nam-lelkovani-mozek-je-pretiz/r~b7104554cd5511e89f96ac1f6b220ee8/
Skvělý, Magdi, velká pravda, i já patřím k těm, kteří potřebují neustále nějak činorodě vyplnit čas, pokud možno aspoň trochu „užitečně“. Taky už jsem se párkrát nutila do nicnedělání, je fakt, že to dlouho nevydržím. Myslím, že to má hodně společného s naprogramováním z dětství, kdy lenošit bylo prostě zakázáno.
Být sama se sebou mi nevadí, jen se ještě naučit vnutit si příjemné myšlenky.
Darjo, moc díky za reakci, to, co píšeš o programech z dětství je jistojistě pravda, máme to ve společnosti hodně takto nastavené… nedejbůh plýtvat časem na nějaké flákání. Všechno se ale snad mění, pomalu se vydáváme na cestu k sobě, jen to možná bude pár generací ještě trvat, než to bude opravdu vidět. A jestli jsi sama se sebou spokojená i s těma nepříjemnýma myšlenkama, tak je to super start. Možná nejde o to vnutit si ty příjemné myšlneky, ale nevěnovat pozornost těm nepříjemným… 😉