Nemáte na tvorbu dost času v kuse? Možná to není nevýhoda!

Taky máte vždycky, když začínáte nový projekt, trochu "velké oči" - abyste pak zjistili, že na jeho dlouhodobé udržení zbývá méně času, než jste mysleli a chtěli?


Letošní rok mi přinesl do života nových tvůrčích projektů hned několik. Začala jsem psát blog, vést Fb fanpage, Instagram. Do toho tvořím ilustrace, pokračuju v malbě, šiju (občas i boty), pro radost si háčkuju…

To se vám nechlubím, jen rámuju svou myšlenku do patřičného kontextu.

Asi si umíte představit, že když toho mám tolik rozpracováno, trvá mi, než cokoli z toho reálně dokončím (zvlášť při soužití s dvouletým dítětem). Každý den tvořím malou část některého z projektů, jejichž výsledek obvykle vidím v řádu týdnů až měsíců.

V dnešní době je v módě „tah na branku“, pracovní produktivita, akceschopnost a rychlé výsledky. Máte to taky tak?

Chcete mít všechno rychle hotovo?

Popravdě, občas mě to taky popadne. Tvůrčí proces mám rozdělený v lepším případě na dvouhodinové bloky jednou denně. Když se večer hecnu, tak dvakrát… Výsledky nevidím rychle a když mám slabší chvilku, začne mě to štvát. Během dubna jsem se zamotala do pocitu, že snad nikdy nic nedokončím a že začínat nové projekty byla šílenost.A tak jsem s pocitem mírné marnosti hledala doplňující inspiraci k e-booku zdarma, který jsem zrovna už strašně dlouho dokončovala, když v tom jsem v knize Jak se učíme objevila učiněný poklad v podobě laskavého ujištění, že je všechno v pořádku. Mých deset rozepsaných článků, rozešité capáčky, rozmalovaný obraz pro sestru…

Slyšeli jste někdy o perkolaci?

Já už ano, když jsem před lety četla zmíněnou knihu. Ale stejně jsem zapomněla, co to znamená. Pojem vychází z anglického slova „percolate“ (prosakovat, procedit) a v kontextu kreativity má mírně přenesený význam. Abych vám jej vysvětlila, musím zvolit mírnou okliku.

V první polovině 20. století si jistá sociální psycholožka Zeigarniková všimla, že nedokončené úkoly nebo cíle zůstávají v naší paměti déle než ty dokončené. Zaujalo ji to a rozhodla se otázce „jak se liší vzpomínky na nepřerušenou činnost od vzpomínek na činnost přerušenou“ zasvětit svůj výzkum. Výsledky byly ohromující:

Lidé si pamatovali až o 90 procent více úkolů, které z nějakého důvodu nedokončili.

„V dalších (…) studiích Zeigarniková zjistila, že může maximalizovat účinek přerušení na zapamatování tak, že práci přeruší ve chvíli, kdy jsou do ní lidé nejvíce ponořeni. Zdálo se tedy, že přerušení v tu ‚nejhorší‘ možnou chvíli prodlouží paměť nejvíc. (…) Jakmile se lidé ponoří do práce, cítí nutkání ji dokončit. Toto nutkání postupně narůstá, jak se blíží k cíli.“ (Carey 2015, s. s. 146)

Tato skutečnost je dnes známá pod pojmem „efekt Zeigarnikové“ a stala se základem pro výzkum cílů a jejich formování.

Efekt má 2 fáze:

  • Začátek práce na úkolu, který z psychologického hlediska dodává tomuto úkolu důležitost cíle (i bezvýznamným úkolům).
  • Přerušení práce ve chvíli plného soustředění a ponoření, díky kterému se prodlouží vzpomínka na tuto práci a současně se úkol přesune na první místo pomyslného vnitřního „seznamu úkolů“.

Z toho vyplývá, že úmyslné sebevyrušení aktivuje náš úkol jako něco, co náš mozek automaticky udržuje na zřeteli, abychom to mohli dokončit. Zajímá nás, co bude dál, jak bude práce pokračovat, jsme napjatí.

(Podobného principu využívají i detektivky, romány, nebo seriály – v nejlepším přestat a udržet tak produkt v divákově nebo čtenářově „seznamu priorit“.)

To si tak píšu a pěkně mi to roste pod rukama, vůbec nemusím nic „vymýšlet“, sype se mi to tam samo. A v tom „mámo, haló mamí, už vyspinkala!“. Proud je přerušen, já mírně podrážděná, ale je mi jasné, že dnes už toho moc neudělám. Musím „úkol“ přerušit. A tak to mám den, co den, jen jsem úplně zapomněla, jak prospěšné to vlastně je.

Počkat, ale já jsem vám ještě neřekla to hlavní!

Sebevyrušení, následné zapamatování a přesunutí úkolu a špičku „seznamu úkolů“ je totiž teprve první část procesu perkolace. Přestávka v práci je první krok.

„Když vaši mysl zaměstnává na prvním místě nějaký cíl (…), vaše vnímání se vyladí tak, abyste tohoto cíle dosáhli. Toto vyladění do určité míry určuje, kam se díváme a co vidíme. (…) V desítkách studií za uplynulá desetiletí psychologové ukázali, že princip vyladěného vnímání se netýká pouze základních potřeb (…) ale jakéhokoli cíle, který nás právě nejvíce zaměstnává.“ (Carey 2015, s. 149-150)

Náš mozek se stává detektivem, který prohledává naše prostředí, aby v něm našel jakékoli podněty, informace, myšlenky, které nějak souvisejí s naším cílem. To přece velmi dobře známe z běžné zkušenosti – když si například vybereme novou značku chytrého telefonu, najednou jej vidíme všude kolem, mnohem častěji než dřív.

A teď k jádru věci

Tvůrčí projekt je také cíl. Vylaďuje naše vnímání úplně stejně jako velká žízeň (během které náš mozek hledá jakoukoli zmínku o možnosti napít se) nebo touha po novém mobilu. V průběhu naší tvůrčí práce jsme velmi silně naladěni na odkazy a souvislosti v našem prostředí.

„Samozřejmě ne vždy nás ale toto zvýšené povědomí přivede v naší práci k průlomovému objevu nebo nějaké zásadní myšlence. To je v pořádku. Pokud nám to dopomůže sem tam k nějakému detailu, úvodní větě nebo nás to lehce popostrčí v další práci, je to zdarma a časem se to zúročí.“ (Carey 2015, s. 151)

Využijte vyladěné vyhledávání informací díky těmto třem krokům:

  • 1
    Začněte práci na úkolu a v nejlepším přestaňte, tím úkol aktivujete jako prioritní cíl (u opravdu složitých úkolů a projektů platí pravidlo začít, co nejdříve to lze, abyste mohli delší dobu sklízet plody vyladění).
  • 2
    Díky vyladěnému vnímání nechte svůj mozek automaticky prohledávat okolí a s radostí číhejte na všechny střípky inspirace, které posbírá.
  • 3
    Nalezené střípky si zaznamenejte a podrobte reflexi – co si o nich myslíte, jak je můžete využít a zapojit do své práce, jaké další cesty otvírají – nebo je rovnou použijte. (Pozor – expirační doba inspirace je občas velmi rychlá! Druhý den už nebudete vědět ani polovinu té skvělé myšlenky…)

Johanka se probouzí, já přestávám pracovat a jdu se jí věnovat. Jdeme ven, vaříme spolu, blbneme. A pak mi určitá scéna venku v dešti vnukne představu ilustrace k e-booku. Zaslechnutý rozhovor přinese novou myšlenku do článku. Při čištění zubů mi vyvstanou jeho první věty v hlavě úplně hotové.

„Perkolace je věcí bdělé pozornosti, hledání způsobů, jak mysl naladit tak, aby dokázala sesbírat směs externích vjemů a interních myšlenek relevantních pro právě probíhající proces. Nemůžeme vědět předem, jak tyto vjemy a myšlenky budou vypadat. A nemusíme to vědět. Správné informace se k nám dostanou (…)

Pokud máme pocit, že se nám jako blesk z čistého nebe v hlavě objevily už zformované složitější myšlenky (ve srovnání s jednoduchými vjemy), znamená to, že k míchání relevantních informací došlo mimo naše vědomí.“ (Carey 2015, s. 155)

Vyjít vstříc Múzám

Tahle teorie je vlastně jiný způsob, jak vysvětlit pověstné Múzy. Já mám nadpřirozené Múzy moc ráda, vnímám tvorbu do jisté míry jako transcendentální záležitost, kterou ovládá nějaká „vyšší tvůrčí moc“. Jsou ale lidé, pro které je racionální vysvětlení tvůrčího procesu mnohem přijatelnější.

A pro nás snílky přináší něco velmi cenného – určitý hrubý návod, vodítko, podle kterého se můžeme pohybovat, abychom vyšli Múzám vstříc.

Jak může perkolace podpořit váš tvůrčí proces?

Začněte práci, ponořte se do ní a pak (podle výzkumů v nejlepším nebo důležitém momentu) přestaňte. Přerušte svou činnost. Tím vytvoříte časové okno, během kterého váš mozek, zaktivovaný vědomím nedokončeného cíle, doslova ždímá okolí, aby v něm našel informace, které by pomohly váš tvůrčí cíl dokončit.

Díky tomuto jednoduchému principu dodáte svému projektu výrazně na kvalitě. Bude totiž obohacen o střípky inspirace, kterou mozek v čase přestávky posbírá.

Automatická či nevědomá práce mozku je mnohem efektivnější a důkladnější, než kdybychom se o stejné hledání souvislostí pokoušeli vědomě, proto je úmyslné sebevyrušení a čas, kdy na projektu nepracujeme, tolik prospěšný.

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. S vyrušením během tvůrčího procesu to zjevně opravdu platí. Kolikrát jsem byla naštvaná, že jsem to zase nestihla, a měla jsem pocit, že si kvůli přerušení tříštím tvůrčí proud a určitě tak dílu škodím. Ono to zatím bylo naopak. Johančino vstávání vlastně celou dobu funguje jako katalyzátor mé inspirace a pomyslných Múz!

Zároveň to vrhá i trochu smířlivější světlo na prokrastinaci. Když z různých důvodů přerušíte svou důležitou práci a věnujete se něčemu jinému, nemusíte se už cítit tolik provinile. Víte, že tím dáváte mozku čas, aby mohl z prostoru získat co nejvíce informací k tématu.

Jsem sice šnek, zato mám dobře naladěná tykadla!

A tak berte tento článek jako velké povzbuzení, pokud nemáte na tvorbu tolik času v kuse, kolik byste si přáli. Nevadí! Malé trošky se počítají! A v mezičasech bude váš mozek pracovat pro vás.

Chce to jediné – začít. 😊

 

Teorie perkolace převzata ze zdroje:

CAREY, Benedict, 2015. Jak se učíme: překvapivá pravda o tom, kdy, kde a jak se učíme. Brno: Bizbooks. ISBN 978-80-265-0349-1.

Magdalena Krejčí
Jsem malířka a milovnice tvůrčí energie, vyznám se v teorii i praxi kreativity a tak inspiruji druhé na cestě k objevení a svobodnému projevování své autentické kreativity. Jsem autorkou e-booku Transformujte své tvůrčí bloky >>>
Komentáře
  1. Jenovéfa napsal:

    Krásně pojmenováno to, jak tvořim s věčným vyrušováním ze strany dětí…
    Ano, venku si na hřišti čmárám klackem do písku a v postupně si konkretizuju detaily projektu, promýšlim si postupy, aby se daná věc pak dala zhotovit co nejlíp a co nejsnadněji, cestou ze školy mne napadne něco fakt super do rozepsanýho článku, při mytí nádobí si stylisticky piluju věty… občas si něco poznamenám na papírek … pak ty papírky vysypu před počítač a luštim, co jsem to tam za myšlenku jeste chtěla…
    Jo, přerušení může být rozhodně přínosné…
    Díky za článek a zvědomění tušeného faktu…
    Jdu dopsat dva týdny rozepsanej článek 😉

    • Magdalena Krejčí napsal:

      Děkuju za komentář. 🙂
      Hezky to popisujete, mám radost, že to pozorují i ostatní! 🙂
      Taky jsem si toho všímala ještě dřív, než jsem o tom četla, ale je příjemné pak zjistit, že je to opravdu „objektivnější“ pravidlo (mně to pomáhá hlavně, když jsem z přerušování naštvaná 😀 ).
      Ať se krásně tvoří, dva týdny rozepsaný článek je (z mé zkušenosti) vždycky lepší, než ten, co byl hotový hned. =)

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů