Stalo se vám někdy, že jste se při aktivitě natolik ponořili, že se vše okolo „ztratilo“, rozplynulo se vaše povědomí o čase a vlastní osobnosti a jediné, co jste vnímali, byla samotná činnost?
Zajímá vás, proč se něco takového děje?
Chtěli byste toho dosáhnout cíleně, ale ono se to nedaří?
Tomuto stavu se říká „flow“ nebo česky „plynutí“. Pokud vůbec nevíte, o co jde, stačí se podívat na malé dítě zabrané do hry. Mluvíte na něj a ono nevnímá, může mu být zima nebo horko, může být dlouho bez jídla a pití… je mu to jedno! Nevnímá nic než svou aktuální činnost. Ve skutečnosti se v té činnosti úplně ztrácí, stává se svou hrou.
Sami jsme jako děti plynuli takřka dennodenně. Jak ale rosteme, tento zvláštní trans se pro nás stává stále méně běžnou věcí. V dospělosti je často chápán jako výsada geniálních osobností, umělců nebo vědců, lidí s výrazně kreativními sklony. Přitom je ale přístupný pro každého.
Proč bychom měli chtít zažívat plynutí?
Stav vytržení a tvůrčího proudu byl znám už v antice. Platón o něm píše v dialogu Ión jako o tvůrčím šílenství, které postihuje básníky díky jejich napojení na Múzy, z kterého se rodí inspirované básně.
Skutečně komplexně tento fenomén zkoumá americký psycholog maďarského původu Mihaly Csikszentmihalyi (výslovnost asi takto: Miháj Číksentmiháji). Csikszentmihalyi zařazuje „flow“ do kontextu pozitivní psychologie, která se zabývá faktory ovlivňující životní spokojenost, štěstí a naplnění.
A tady se dostáváme k jádru odpovědi: při prožitku plynutí zažíváme radostnou smysluplnost, obohacení a povzbuzující nadšení, které se mohou rozvinout až do prožitku extáze.
Proč se to děje?
Tento stav je přitom zapříčiněn omezenou kapacitou mozku – existuje určitá hranice množství zpracovaných dat během jednoho okamžiku, za kterou nelze zajít. Pokud mají být zpracovány náročné procesy, mozek tak musí snížit výkonnost některých svých částí, které nejsou v danou chvíli potřeba.
Konkrétně je to oblast čelní části mozku, kde sídlí naše racionální vědomí a naše osobnost, a amygdala zodpovědná za pocit strachu v situacích, které vyhodnotíme jako nebezpečné.
Z této suché teorie je jasné, proč se v pocitu flow lidé obvykle cítí všehoschopní a spojení s celkem: absence strachu z vlastního selhání, ztráta racionálního komentáře („tohle určitě nepůjde tak snadno, jak si představuješ“, „dej si bacha, buď radši rozumná, ještě by ses mohla zklamat“), ztráta pojmu ohraničení osobnosti.
Plynutí je tak vlastně svého druhu meditace, během které dochází k mimořádnému výkonu a vyživení současně.
Jak docílit plynutí?
Snad jsem vás dostatečně navnadila, tak se pojďme podívat na podmínky, během kterých k plynutí dochází. Teorie, se kterou přišel Csikszentmihalyi, pracuje se dvěma proměnnými – dovedností člověka a náročností úkolu.
Pro lepší pochopitelnost si představte, že musíte zpracovat opravdu náročný úkol, na který vaše schopnosti nestačí. Budete pravděpodobně zažívat úzkost, napětí a obavu ze selhání.
Naproti tomu u triviálního úkolu z oblasti, ve které máte schopnosti vysoké, se budete pravděpodobně nudit, při nejlepším si dobře odpočinete.
Základem úspěchu je tak vyvážení schopností a náročnosti úkolu, to však nestačí. Důležitá je totiž taky intenzita.
U jednoduchého úkolu z oblasti, ve které nemáme příliš schopností, nastává spíše apatie. Nedochází totiž k onomu snížení výkonnosti některých částí mozku. Není to potřeba.
Teprve se zvyšující náročností a zvyšující se mírou našich schopností dochází k pocitu smysluplnosti a zaujetí, který se plynule promění ve flow.
Nejlepší samozřejmě je, pokud k těmto stavům dochází spontánně. Pokud ale nemáme to štěstí, teorie nám naštěstí nabízí jisté vodítko, jak se k navození plynutí přiblížit.
V grafu vidíme, že přilehlými oblastmi vedle plynutí jsou pocity sebejistoty a vzrušení.
Sebejistotou je tu míněn postoj, kdy nám naše vynikající schopnosti dávají jistotu a kontrolu nad daným úkolem, který je svou náročností spíše průměrný.
Vzrušení se zase dostavuje, pokud jsou průměrné naše schopnosti, ale náročnost úkolu vysoká.
Pokud tedy víme, že jsme v nějaké činnosti kovaní, skvěle ji ovládáme, máme v ní pocit jistoty, klíčem k plynutí je mírně zvýšit náročnost a tím se donutit k zapojení nové míry kreativity.
Pokud nás nějaký úkol vzrušuje svou vyšší náročností, klíčem k plynutí je mírně zvýšit své schopnosti a dosáhnout tak na větší lehkost v provádění této činnosti.
Ačkoli umění a tvorba rozhodně nejsou jedinými oblastmi, ve kterých se lidé dostávají do flow, jsou určitě velmi dobrou příležitostí. Krásně je zde totiž možné řídit náročnost úkolu a míru našich schopností. A určitá nepředvídatelnost tvorby mozek vždy zaměstná o trochu navíc, je tedy o to pravděpodobnější, že bude muset některé své funkce vypojit, aby mohl přidat pořádnou míru kreativity.
Tvořit se vyplácí!
Kdo by nechtěl zažít pocit blaženého plynutí?
Pojďte taky začít pěstovat nějakou tvůrčí činnost! 😉
Zdroj:
CSÍKSZENTMIHÁLYI, Mihály, 2015. Flow: o štěstí a smyslu života. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0918-8.
TED talk: https://www.ted.com/talks/mihaly_csikszentmihalyi_on_flow?language=cs
Magdi, parádní článek! Vše znám z praxe, takže k tomu přidaná teorie od tebe mě nadchla…hltala jsem ho jak „na vlně“ a těším se na další!
Děkuji! Mám velkou radost, že je teorie přínosná i pro aktivní tvůrčí bytosti 😉
Zdravím a souhlas, co jsi napsala. Flow – nemusí být jen u tvůrčí „umělecké“ činnosti. Moje žena možnáproapdá flow při řešení sudoku – absolutně nevnímá nic kolem. Někdy se to dá zakusit při déletrvajícím běhu, kde si to člověk „jen užívá“ a neběží s konkrétním cílem, někoho třeba předběhnout.
Paráda, přesně tak – je to mnohem víc o určitém stavu než o konkrétní činnosti. Moc přeju, ať si užíváte flow co nejčastěji! 🙂