Podle čeho jste se rozhodovali při výběru svého životního směřování?
Dostali jste skvělý tip od rodičů, co vás dobře uživí?
Nebo jste od malička sami jasně věděli, co přesně chcete dělat?
Možná jste byli dlouho nerozhodní, a pokud vám dávali rodiče volnost, tak i trochu bezradní?
Nebo vás ona bezradnost doběhla po třicítce, když jste si všimli, že vás vaše práce vůbec nebaví?
A pak jste si někde přečetli: „Následuj svou vášeň a dojdeš ke svému poslání.“
Taky jsem si to svého času někde přečetla a připadalo mi to skvělé. Sláva, takže stačí následovat své srdce a všechno se správně seskládá. Jdu na to! V tu dobu jsem na umělecké škole studovala malbu a blížilo se rozhodování, kam dál. Takže v čem, že to mám svou vášeň? Hm… malba to nejspíš nebude, už dávno jsem necítila u malování žádné výrazně vášnivé pocity.
Když tam není vášeň, nemá smysl se tím zabývat?
Vášeň jsem tehdy v malbě neměla, takže to přece nemohlo být moje správné povolání natož poslání.
Nelutuju. Díky rozhodnutí nepokračovat na výšce v malbě se mi otevřel fascinující svět estetiky, teorie umění a teorie tvorby. Ale já jsem měla celkem velké štěstí. Myslím, že tahle větička může v jednotlivých osudech někdy napáchat mnohem horší zmatky a škody.
Uvědomila jsem si to přitom teprve nedávno. Elizabeth Gilbertová v knize Velké kouzlo uvádí svou úvahu o tom, proč považuje za nesmyslné radit někomu, ať následuje svou vášeň, naprosto výstižnou poznámkou:
„V první řadě může jít o naprosto zbytečnou radu, protože pokud už člověk nějakou konkrétní vášní plane, je velká šance, že už ji následuje a nepotřebuje, aby mu to někdo říkal. (Není to snad definice vášně – zájem, kterým jste posedlí, jako byste snad ani neměli na výběr.)
Hodně lidí ale neví, kde přesně jejich vášeň leží, nebo jich mají víc či procházejí změnou zájmů ve středním věku… Pokud si nejste svou vášní jistí a někdo vám bezstarostně poradí následovat svou vášeň, máte podle mě právo ukázat mu prostředníček. Vždyť je to stejné jako říkat někomu, kdo chce zhubnout, že stačí být hubený… To nepomáhá!“ (Gilbertová 2016, s. 196)
Popravdě, těch obtíží s vášní je víc. Dokonce i nejvášnivější osoby zažívají dny, kdy by se v nich vášně nedořezal. Dokonce i činnost, která v nás vášeň obvykle probouzí, nás může občas pořádně štvát, nebavit, drhnout. Znamená to, že ji máme prostě přestat dělat? O tom v samostatném článku.
Když nemáme následovat svou vášeň, co tedy?
Liz Gilbertová na to odpovídá úžasně laskavým způsobem: následujme raději svou zvědavost. Zvědavost je totiž přístupná všem, není tak děsivě nedosažitelná, jak se vášeň může zdát, je umírněnější, tišší, a přátelštější. Taky mnohem méně radikální – většinou vás zvědavost nedonutí k rozvodu ani stěhování do Himalájí.
Zvědavosti bohatě postačí, když jí odpovíme na jednoduchou otázku: „Existuje něco, co mě zajímá?“ Klidně jen trošku, i kdyby to bylo úplně nudné a bezvýznamné. Jde jen o krátké uchvácení naší pozornosti, o malé semínko zájmu, zatím možná nepatrné.
Podle Liz Gilbertové je přesně tohle tím správným ukazatelem. Otočit hlavu, podívat se pozorněji, jít stopu po stopě… a nakonec, kdo ví? Třeba nás ta zvědavost zavede až k samotné „velké vášni“.
Případová studie: Lizina cesta za pokladem botaniky
Mluvím dnes hodně o Liz, je tak krásně inspirativní, že si nemůžu pomoct. V knize dál vypráví svou konkrétní zkušenost s následováním zvědavosti a já vám ji musím převyprávět, protože její začátek je roztomile banální. Mrazí mě, když si představím, kolikrát jsem svou stopu zvědavosti asi přehlédla.
Liz měla rozpracovaný skvělý nápad na knihu o amazonském pralese. Jenže se mu dva roky kvůli rodinným důvodům nevěnovala a když se vrátila k práci, zjistila, že nápad je fuč – prostě vyprchal. Ocitla se tak sama uprostřed prázdnoty: co teď, když nejde pokračovat v tom, co očekávala jako svou práci pro další rok?
Liz ale dobře znala principy tvůrčího procesu, takže se dokázala rychle sebrat. Místo aby se užírala nad ztracenou knihou, ladila se na přijetí nového nápadu. Ale ani ten nijak zřetelně nepřicházel, dost dlouho na to, aby to jednoho pěkně znervóznělo. Co na to Liz?
Zeptala se sama sebe na tu téměř samozřejmou otázku: existuje něco, co by mě teď mohlo aspoň trochu zajímat? A odpověď se vynořila opravdu nečekaná: zahradničení. Cože? Zahradničení? Skoro by se chtělo říct, že je to zábavné, zvlášť pokud byste věděli, že se Liz celé dětství, kdy vyrůstala na rodinné farmě, právě zahradničení ze všech sil vyhýbala.
Jenže teď to přišlo a Liz už byla zvyklá se poslouchat. Takže šla a začala sázet květiny. A po nějaké době se vynořila myšlenka, že by bylo zajímavé vědět, odkud pocházejí ty krásné kosatce nebo omamné šeříky. Začala to zkoumat, v první vlně průzkumů postačil internet, postupně si Liz začala psát seznamy s údaji ke každé rostlině, kterou na zahradě pěstovala…
Zvědavost rostla a získávala jasnější směr: to hlavní, co Liz zajímalo, nebyla ani tak samotná zahrada, jako spíš její botanická historie – příběhy o obchodech, průzkumech, pletichách. Všechno se po kapkách skládalo dohromady, až si Liz uvědomila, že vlastně píše knihu. Tři roky pomalých nenápadných výzkumů, cestování a zkoumání vedly k tomu vytouženému novému nápadu, nápadu na knihu Podpis všech věcí.
„Nikdy by mě ani nenapadlo, že takový román napíšu. Začal skoro jako nic. Neskočila jsem do něj rovnýma nohama a s hořícími vlasy, došla jsem k němu pomaličku, vodítko za vodítkem.
Ale ve chvíli, kdy jsem zvedla hlavu od své honby za pokladem a začala psát, mě naprosto pohlcovala vášeň pro botanické průzkumy devatenáctého století. O tři roky dřív jsem o něčem takovém nikdy ani neslyšela – vždyť jsem jen chtěla pěknou zahrádku za domem!“ (Gilbertová 2016, s. 203)
Už jsem to taky zažila!
Moc ráda bych s vámi sdílela i svůj příběh o následování zvědavosti. Není ani trochu tak velkolepý jako ten Lizin, ale je můj. Když jsem po narození naší dcery hledala střípky sebe sama, napadlo mě, že by bylo zajímavé zkusit zase malovat. Jenže každý, kdo někdy maloval větší formáty, ví, že je kolem toho celkem dost chystání a nepořádku, který si v malém bytě s miminkem nechcete udržovat. A chystat všechno stále znovu, to znamená ztratit těch drahocenných pár minut na tvorbu.
Nikdy jsem moc nemalovala akvarelem, protože se mi zdálo, že mi to nejde. Tehdy mě ale napadlo, že malé formáty a krabička akvarelů by mohlo být přesně to, co potřebuji. Jak se asi maluje s těmi opravdu kvalitními? Nemohla bych si udělat radost a pár si jich pořídit?
Zpočátku jsem jen tak plácala barvy, nečekala jsem od sebe žádné výsledky. Brala jsem to jako terapii pro moje vyčerpané vnitřní zdroje. Nikdy jsem taky nemalovala květiny, protože to mi přišlo příliš líbivé, jenže teď jsem se nesnažila být umělcem, prostě jsem si dělala radost.
Podobně jsem se dřív zdráhala malovat krajiny, obojí v mé hlavě patřilo do kategorie staré krásy, která může velmi snadno sklouznout ke kýči. Ale kýč nekýč, když jste na mateřské a potřebujete si ulevit, kýč je vám srdečně ukradený.
Vždycky když mě napadlo: tohle by bylo zajímavé zkusit namalovat, zajímalo by mě, jestli to svedu tak, jak bych si představovala…, následovala jsem to. Velmi pomalu, samozřejmě. V prvním roce života dcerka nespala přes den většinou víc jak dvacet minut v kuse. Ale i to stačilo.
Pak mě napadlo, jaké by to asi bylo malovat akvarelem na plátno, zkusila jsem to a byla jsem nadšená. Čím dál víc uvolněná a svobodná, najednou se mi před očima začal vynořovat můj vlastní styl. Něco, co jsem předtím dlouhá léta hledala a nemohla najít. Nic extravagantního, dech beroucího nebo úchvatně originálního, ale něco jednoduše mého, u čeho vnímám i velký potenciál vášně.
Jsem v tom procesu, který Liz popisuje už z nadhledu času, nejspíš někde v první třetině, ale je mi v něm moc dobře. Vím, že malba je teď pevnou součástí mého světa, a věřím, že i mého poslání. Přitom kdybych poslechla onu radu o následování své vášně, k malbě bych se už nejspíš nikdy nevrátila.
Zahrajte si na stopovaní své zvědavosti
- Jestli jste trochu zmatení a nevíte, kam se vydat…
- Jestli váháte, kterou životní dráhu zvolit…
- Jestli toužíte žít své poslání, ale ono se před vámi zatím stále někde schovává…
- Jestli svou vášeň dosud neznáte…
- Jestli čekáte na nápad na nový projekt a on stále nepřichází…
- Nebo jestli jen chcete zapojit do života trochu dobrodružství …
Zkuste to taky!
Zkuste si zahrát hru na stopování své zvědavosti. Zkoumejte, kolik času jí můžete věnovat denně, týdně, měsíčně, a pátrejte po malých krůčcích.
Tyhle osvědčené nástroje jsou fascinující svou jednoduchostí, stačí se zeptat: „Co by mě teď aspoň trošku zajímalo?“ A každý den své zvědavosti vyjít kousek vstříc. Když budete důslední a dopřejete si dostatek času (pamatujte, Liz hledala téma své nové knihy 3 roky), věřím, že z malého semínka zvědavosti začne něco klíčit. Je jen na vás, jestli necháte vykvést drobnou květinku, nebo vzrůst mohutný strom.
Na zvědavosti je skvělé, že se s ní dá začít kdykoli a kdekoli, jakkoli drobnými kroky. Vždycky aspoň o kousek dál. Je zpočátku velmi jemná a nenáročná, přesto má moc nás dovést až samotné vášni. A až svou vášeň poznáte, můžete ji klidně následovat, ale to už se nejspíš nebudete nikoho ptát na radu.
Zdroj:
GILBERTOVÁ, Elizabeth, 2016. Velké kouzlo. Brno: Jota. ISBN 978-80-746-2931-0.
Krásný den Magdaleno,
díky Andrejce Grigerové jsem objevila tenhle blog – magický svět barev, moudrých slov a velké inspirace. A článek, který jsem právě dočetla, každé jeho slovo, pohnul mou duší. I já teď právě stojím na rozcestí a vyhlížím znamení, která mi napoví, kterou cestou se dát. Když člověk opravdu hledá odpověď, ona znamení se nakonec dostaví. 🙂 Děkuji!
Krásný den Evo,
moc mě těší Vaše slova! Děkuji. 🙂 Vždycky mi taková reakce potvrdí pocit, že má smysl se tématu kreativity věnovat.
Držím moc palce, ať se Vám znamení krásně seskládají a postupně ukážou jasný směr. Ať se svobodně tvoří (přinejmenším život)!
Milá Magdaleno, díky za tenhle článek. Pomohl mi ujistit se v tom, že jsem na správné cestě.
Moje volání se ozývalo už v dětství, ale těžké téma smrti a umírání mé nejbližší okolí odmítalo, a také okolnosti mi nedovolily jít cestou, která byla v téhle oblasti tehdy obvyklá.
Tenkrát to byl pro mě konec světa, dnes jsem za to vděčná. Zvědavost mě neopustila, a tak jsem sbírala další a další střípky, a dnes už je z nich krásná mozaika.
Když mi před rokem péče o dcerku obrátila život vzhůru nohama, dostala jsem příležitost na své zvědavosti dál zapracovat a vydat se na cestu za tím dávným voláním.
Našla jsem na ní sama sebe i úplně jiný rozměr pohledu na život, na svět… i způsob, jak kreativitu zapojit i do těch úplně posledních věcí, které v životě řešíme. A právě ta kreativita mi otevřela úplně nové dveře a umožnila mi vrátit se ke svým dávným snům v ještě lepší podobě, než jsem si jako malá uměla představit… doufám, že se mi to povede správně uchopit
Milá Lenko, moc děkuju za komentář. Mám fakt velkou radost, že byl článek prospěšný! 🙂 Ten příběh, co sdílíte, je nesmírně silný, umím si představit, že takové specifické (a v naší kultuře celkem potlačované) zaměření muselo čelit ještě mnohem více překážkám a blokům, než třeba obyčejné malování… (Dřív byste pro práci se smrtí byla uznávaná léčitelka nebo šamanka!) Jste moc statečná, že jste se na svou cestu vrátila. Držím palce, ať se vše stále dál zjasňuje a ať se zvědavost stále více mění na radost i tu vášeň!