28 rozepsaných článků. Někdy jen nahozená myšlenka, některé téměř hotové. Ale žádný jsem nemohla dokončit.

Připadalo mi, že žádný z nich není opravdu dobrý, přínosný pro vás, čtenáře, prakticky uchopitelný. Všechno jenom takové intelektuální plácání (máme pro to s kamarádkou ostřejší označení, ale tím vás nebudu přivádět do rozpaků 🙂). Připadalo mi, že žádný z nich za to dokončení nestojí.

Jak to vlastně začalo?

Začala jsem psát blog s vidinou sdílení svých myšlenek, které se točily kolem teorie i praxe tvoření, umění a kreativity. Věděla jsem, že psát o tom potřebuju. Říkala jsem si, že když už o tom budu psát, můžu o tom psát veřejně, aby z toho měl radost i někdo další.

První články jsem s lehkostí vyplivla, neřešila jsem, jestli jsou opravdu dobré a zajímavé. Tušila jsem, že ne, ale nevadilo mi to. Postupně jsem ale získala příliš jasnou představu, jak by takový dobrý článek měl vypadat.

Pletu se s „copy“

Studium copywritingu tomu dalo jasný rámec.

Krátké odstavce (pro mě velký problém), prokládání grafickými prvky a obrázky (to zvládám, jen ta tvorba a úprava stojí docela dost času), aktivní slovesa a orientace na čtenáře (místo „někdo může udělat“ „Udělejte!“), přehledná struktura a spád.

Ale hlavně jasný přínos pro čtenáře, tip, který může zapojit do svého života, pointa, díky které může svůj život zlepšit.

To byla jedna věc, která mi zavařila. Jistě chápete, že jsem se snažila všechny copy pravidla a tipy pohlídat prostě proto, aby se vám moje články dobře četly a aby vás obohacovaly.

Přidávám prodej

Postupně mi došlo, že když už mám články, můžu do nich sem tam přidat nějaký ten proklik a používat je jako autoreklamu.

Jenže když chcete prodávat, musíte čtenáře ještě víc přesvědčit o tom, že píšete dobře. Musí mít pocit, že mu moje myšlenky a rady skutečně pomáhají. No to už je docela náročné zadání.

Prosím o kritiku

Aby toho nebylo málo, začala jsem si říkat o zpětnou vazbu. Nebojte, neveřejně. V rámci jedné skupiny s lidmi, kteří se blogováním taky zabývají. A to už byla opravdu poslední kapka.

Abyste rozuměli, ty zpětné vazby byly skvělé! Konstruktivní, přínosné, velmi, velmi prospěšné. Každému článku, který jsem na základě nich upravila, to moc pomohlo. Stejně jako studium copywritingu.

Jenže to všechno mělo i opačný účinek.

Začala jsem mít pocit, že abych mohla článek dokončit a publikovat, musí být perfektní. A upřímně řečeno, napsat perfektní článek dá pěkně zabrat.

(Pochybuju, že se mi to zatím vůbec povedlo, ale každý další článek zvedal laťku a vidina toho obrovského množství práce byla stále monstróznější).

Nakonec bylo jednodušší nepsat.

Protože to je perfektní vždycky.

Když si jenom vzpomenu na ty desítky perfektních článků, které jsem se ani nepokusila rozepsat… Nádhera.

Libovala jsem si v tom, že nepíšu a nemůžu tak nic zkazit (nebo ještě hůř odfláknout) docela dlouho. Za poslední půl rok jen dva články, vždycky s patřičným odstupem, během kterého jsem se vzpamatovávala.

Jak vám ale už nejspíš dochází, když čtete tento článek, něco se muselo změnit.

S tvůrčími bloky mám své bohaté zkušenosti.

Prožila jsem si velký tvůrčí blok v malování a pak menší s psaním diplomek, jenže články byly nové a hned jsem nerozpoznala, o co jde. Dlouho jsem si myslela, že na články prostě jen nemám čas.

Takže jak to, že zase píšu?

1) První krok bylo pojmenování.

Prostě jsem si přiznala, že nepíšu, protože mám strach.

Že to nebude dost dobré, že to nebude dost přínosné, že to nebude dost praktické, že to nebude dost srozumitelné a uchopitelné do normálního života.

Uvědomila jsem si všechny kroky, které vedly k mému zablokování a šla po stopách až do fáze, kdy se mi ještě psalo dobře. Uviděla jsem tak proces svého zablokování z nadhledu.

2) Vypsala jsem se z toho.

Dopodrobna jsem svůj momentální pocit ze psaní článků ručně popsala do svého deníku. Vyjmenovala jsem si všechny vlivy, které mi působí strach a stres. 

Jak snadno se zase nechávám ukecat vnitřním Kritikem, který tvrdí, že když to není dokonalé, je to k ničemu.

Jak snadno opět podléhám představě vnějšího publika, které, jak si představuju, tvrdě soudí moji práci. A snažím se této představě přizpůsobit.

Jak snadno se nechávám zviklat vidinou toho zásadního veledůležitého díla, významného článku, který jediný má smysl psát a sdílet.

A kde je sakra lehkost a radost z tvorby? Radost ze sdílení? Původní motivace celého blogu!

3) Naordinovala jsem si léčbu.

Když už mi bylo jasné, z čeho mám strach a co mě stresuje, rozhodla jsem, že se těmto stresovým vlivům budu nějakou dobu vyhýbat. Prostě je vyruším. Znamená to neřešit copy, prodej ani zpětnou vazbu, dokud se zase aspoň trochu nerozepíšu.

Rozumějte, neznamená to, že budu psát programově naprosto bez nich, ale že se jimi nenechám svazovat. Takže tento článek sice má krátké odstavce, ale jen tam, kde mi to šlo samo a nemusela jsem u toho propotit noční košilku.

Posloužilo mi to hlavně k naladění na správný postoj, s jakým teď zase budu k psaní článků přistupovat. Naučila jsem se to při malování, tak proč by ne při psaní?

A co dál?

Cítím, že jsem se prozatím zbavila největší zátěže, která mi psaní článků ztěžovala. Navíc tím, že vám to tu prozrazuju, si dělám takovou pojistku – když se vám ty další články nebudou tolik líbil, určitě pochopíte, že je to jen výpadek v rámci mého tvůrčího zotavování. 😉

A abych dostála těm teď už skoro zakázaným copywriterským pravidlům, napíšu na konec ještě shrnutí.

Co si z mého trápení s články můžete vzít vy:

Pokud máte pocit, že se v některé oblasti své tvorby prostě nemůžete pohnout, že vás něco iracionálně brzdí a nutí k výmluvám, zkuste následovat můj postup:

A to je všechno. Vůbec tento článek nehodlám tisíckrát dokola pročítat a hledat každou stylistickou nedokonalost, takže když nějakou najdete, doufám, že přivřete oko nebo mě na ni něžně upozorníte.

Užívejte zbytek léta a hlavně buďte jednoduše tvůrčí navzdory všem nemožným blokům!